A Maru, jak se cítíš? Aneb SPOLU v několikátém ...

Jak se cítíš? Vy jste borci! Ty jsi dobrá! Já tě obdivuju, že do toho jdete......Týý jo...vy jste blázni! Páni, to teda bude! A kolik máš vlastně let? Jé ty jsi těhotná? No jo, zase čekáte? Jé, vy zase čekáte? To už jako tady porodíš v bazénu? No, bohu díky, že nejsu těhotná.....A kdy to bude? Kdy čekáte? Kdy máš přesně termín?A co to bude? Holčička? No to je pekné, dva a dva....No gratuluju!!!

Tak s těmahle větama žiju posledních několik měsíců. Napadlo mě, že si nechám udělat tričko s nápisem: Ano, jsem těhotná, čekáme 4 miminko, rodím v prosinci, asi to bude holčička. Ano, všechny naše děti jsou dost podobné na tatínka, dědu a strejdu.

Tím, bych ušetřila tak 10minutový rozhovor a s dotyčnými bychom mohli pokračovat na jiná obyčejná témata. Třeba počasí, že...

Ale teďka vážně. Bylo a je to trochu nečekané, neplánované. Ač si racionálně říkám pořád, jaký obrovský je to dar, realita mě dostihuje. Zvlášť teď přes prázdniny. Horko, břicho, únava, neschopnost, řev, hádky, energie, moje neenergie...tak si onemocníme ne? Zalehlo mi v uších, nic necítím nosem, mám prostě zánět dutin. Jak symbolické! Ani slyšet, ani cítít....dejte mě hlavně všichni pokoj a NEŘVĚTE!

Uf, ještě nikdy jsem se tak netěšila na začátek školního roku. Ticho, klid, samota.....než za 4 měsíce vypukne další řev. Možná bude ještě větší, než ten doteď . Děsím se předem a nechápu, že Bůh si myslí, že tohle zvládnu bez újmy na zdraví mých dětí a manžela. Tohle jako fakt po mě chceš? Nebyla by nějaká jiná zkouška ? Trochu jednodušší nebo něco takového míň intenzivního, třeba....

Nejhorší na tom celém je, že jsem si velkou rodinu přála. A říkala jsem si, jaké to asi je, rodit na vánoce? A taky jsem svojí dceři přála sestru. No, a mám to. Jak jsem chtěla. Tak proč se jako neraduju a nejásám dvacetčtyři hodin sedm dní v týdnu? Protože už jsem si plánovala něco jiného.JÁ jsem to chtěla jinak